!BLOG NEAKTIVNÍ! Adminka se přesunula

Září 2012

Den šestý

30. září 2012 v 10:36 | Ame
Otázka od ChronoArta:
Kdybys měla Death Note, stala by ses Kirou? Pokud ne, zdůvodni proč.

Takže, kdybych měla zápisník, tak bych se Kirou rozhodně nestala. Proč? Protože zabíjení lidí je mi proti srsti. A to i zločinců, nebo vrahů. Jiné by to bylo, kdyby někdo hodně ublížil mé rodině, nebo mým přátelům, to bych byla asi tak zuřivá, že bych mu zapsala tu nejhorší možnou smrt. Jinak se přikláním spíš k L, Kiru moc nemusím. Na tom být Kirou, mě přitahuje asi jen možnost znát nějakého Shinigamiho, v tomto případě Ryuuka.

Takže má konečná odpověď je NE.


Den pátý

29. září 2012 v 22:10 | Ame
Co máš na postavách v anime ráda a co ne?

Na postavách v anime miluji ty oči, roztomilé oblečky a taky barevné vlásky. Vlastně, když to vezmu tak kolem a kolem, tak na nich miluji úplně vše. Teda na některých. Například na Sakuře toho nesnáším hromadu, ale to je výjimečný případ.

Nemám na nich ráda, někdy až moc prosté a jednoduché povahy, hloupost nebo úplnou bezohlednost. Nebo extrémní růžovost (Sakura!!!).

Omlouvám se všem milovníkům Sakury Haruno a jejího vystupování, ale já ji prostě nemůžu ani cítit.







Den čtvrtý

28. září 2012 v 21:15 | Ame
Co tě stoprocentně rozesměje?

No, protože nemám sílu, ani náladu psát nějakou slohovku jako posledně, tak to zkrátím. Rozesmějí mě parodie na anime, mí přátelé a spolužáci, potom takové primitivní situace, jako když omylem rozliji pití a začnu se stralivě smát. Rozesmějí mě naprosté hlouposti, nebo prkotiny, ale stejně lehce, jako se smích u mě vyvolá, tak stejně rychle zaniká, při vzpomínce na něco smutného. Mám takový podivný humor, hodně nepochopitelný pro ostatní, relativně normální, obyvatele. Lidé mi také říkají, že nemám smysl po černý humor a já s nimi souhlasím. Nemám černý humor ráda.


Den třetí

27. září 2012 v 20:25 | Ame
Co tě dovede vytočit k nepříčetnosti?

Myslím, že se nenaštvu nijak rychle, nebo snadno, (teda naštvu se skoro každou hodinu nejméně pětkrát, ale to je jen tak ze srandy, prostě jen tak, nic vážného. A stejně nikdo takové mé reakce nebere vážně.) Navíc se snažím moc nehádat v tom zlém slova smyslu, kdy na sebe dva lidé ječí, div jim neprasknou bubínky a mají chuť toho druhého usmažit za živa. Do takového stavu mě dokáže dostat jen pár věcí. Tou první je:

Slepice. Nemyslím tu nebohou drůbež, se kterou jsou srovnávány, ale takové ty nány, které jsou snad v každé třídě. I u nás je jedna taková (Deatharesi, zdrž se, prosím tě, komentářů). Nejenže je to střed pozornosti, ale když jsem si ve škole četla Death Note, tak jsem myslela, že jí odškvařím hlavu od těla, při její dementní otázce: "Ty umíš japonsky, že to čteš?" jenže Yokozawa Ame má veeeliiikééé sebeovládání a tak jí neodpověděla: "Ne ty trubko, ono je to v češtině!" ani nic daleko horšího, ale prostě jí jen velice mile vysvětlila co to je. Další dementní hláška: "Ti japonci jsou stejně divný, když to nečtou zleva doprava." nebo: "Stejně tam mají všichni hnusný jména." Já: "Hele, v Japonsku se asi nebudou jmenovat Karel a Martina." Ona: "To by byli ještě blbější."
A úplně jsem myslela, že na ni vybuchnu, když mi řekla: "Halooo, žij v realitě! Tohle je reálný svět, ne nějaká anime, nebo, co za kraviny to čteš!" Sakra! Anime a manga je má srdeční záležitost, je to má součást a ona si ji takhle dobírá? Když ani jedno anime nikdy neviděla? Nikdy nečetla žádnou mangu? Když něco neznáš, tak to nesuď!
Musím říct, že těch jejích rádoby "vtipných" hlášek bylo víc, například mi řekla, že jsem nudná, když jsem soukromně mluvila se svou kamarádkou a ona se tam přis***a. Vážně jen čekám, kdy řekne něco tak urážejícího, že můj džbán trpělivosti přeteče a začnu na ni řvát. A Ame je schopná být hodně hnusná když chce! Jenže nikdy nechce, proto si ostatní myslí, že si ji můžou dobírat. Jenže já nejsem Uke ale Seme! Nejsem někdo, s kým by se dalo manipulovat! Jaj, nějak jsem odbočila od témata...

Podrazáci. Další věc, kterou nenávidím. Zvlášť když vás podrazí váš "přítel". Takovéhle lidi vážně nesnáším, dokážou vám dvě hodiny vykládat o svých problémech, ale o tom, jak se vy sami cítíte, nechtějí nic slyšet. A když to potřebujete, nepomůžou vám, nenatáhnou k vám pomocnou ruku. A vás to pak strašně bolí, brečíte kvůli nim a říkáte si, proč jste jim někdy věřili. Potom se s nimi znovu setkáte a oni dělají, jako by se nic nestalo, jako by vás nenechali na holičkách. Prostě tyhle lidi nesnáším a nikdy se nechci někým podobně bezohledným stát.

Tyhle dva tipy lidí mě naštvou k nepříčetnosti. Slepice soudící věci, které neznají a hnusní lidé, kteří si říkají přátelé.


Den druhý

26. září 2012 v 17:44 | Ame
Jaké je tvé nejneoblíbenější anime?

Tak, rozhodně mě nezaujal Naruto Shippuuden. Je stráááášlivě nudný a strááááášlivě dlouhý. *chápu, chápu, vy Narutoholikové si teď říkáte, jestli nejsem už úplně zkratovaná* Skončila jsem u padesátého dílu a po jedné ze Saiových vtipných hlášek o penisu. Navíc mi vadí ty boje, kde se soupeři dvě hodiny dívají navzájem do očí, dají si pět ran, znovu se dívají navzájem do očí, možná následuje nějaká ta vzpomínka jednoho z nich, o tom, co strašného se mu v dětství stalo a pak si dají zase pár ran a vyhraje ten, který celou dobu prohrával.



Taaak, abych jenom nepomlouvala NS, tak se vrhnu na jiné anime. Například yaoi Boku no Pico a pokračování s názvem Pico no Chico. Neviděla jsem ho, ale podle recenzí jde poznat, že jde o hard yaoi. To by mi rozhodně nevadilo. Jenže tohle yaoi se odehrává mezi malými dětmi! Sakra! Jak někdo může vytvořit takovou perverzní hovadinu?! Vždyť tomu sememu je ani ne deset a ukemu pět! Něco jiného je, když To dělají dospělí muži a něco jiného, když se do Toho pustí malé děti ze základky!



Další hororové anime je Kilari. Příběh o neskutečně hodné, neskutečné milé, neskutečně obětavé, neskutečně hezké, neskutečně velkorysé a správné, dobré a talentované dívce, která se stane superstar a vše jí vychází je nejen povrchní, ale máte pocit, že po shlédnutí desátého dílu vyblijete duhu. Všechno to dobro z hlavní hrdinky Kilari přímo stoupá a zamořuje vám mozek a jakékoli myšlení.



Všechno to jsou samozřejmě jen mé názory, a chápu, že se mnou nemusíte souhlasit, ale takhle to prostě vnímám.

Den První

25. září 2012 v 19:41 | Ame
Jaké je tvé nejoblíbenější anime?

Mé nejoblíbenější anime je rozhodně FullMetal Alchemist Brotherhood. Je to překrásné anime a Edward Elric je stráááášně sladký! Toto anime je mi svaté, takže nepřipouštím jakékoli yaoi párování!
Druhé místo s přehledem vyhrává anime Kuroshitsuji. Sebastian je prostě sexy démon a Ciel je skvělý, arogantní šlechtic. Navíc jde Kuroshitsuji pěkně zyaoizovat!

Mé nejoblíbenější yaoi anime je Sekaiichi Hatsukoi 2. Miluji všechny tři páry a nejvíc Kisu!
Skvělé shaunen-ai anime je Princess Princess, kde je bohužel jen jedna jediná pusa! Tím mě jeho tvůrci hodně naštvali, protože by se tam hodilo mnohem, mnohem a mnohem víc hard yaoi scén!


FMA: Brotherhood


Opening 3:



Sekaiichi Hatsukoi 2



Opening 2:




Projekt 007!

24. září 2012 v 20:23 | Ame |  Co se mé chybnosti týče...
Už i Ame se nechala navést do téhle věci. Kdo to nezná tak mu to vysvětlím. Prostě je sedm dní (nebo i víc) a na každý den je jedna otázka, kterou admin (jááá!) zodpoví.

Ráda bych, abyste mi vybrali nějakou otázku na Den šestý. Ne že by mě žádná nenapadla, ale prostě mě zajímá, co byste o mně chtěli vědět. (pravé jméno neřeknu, i kdybyste mě mučili :p )









Nenahraditelný

24. září 2012 v 20:08 | Ame |  Jednorázové N
Takže tu je povídka pro ChronoArta! Omlouvám se za to ohromné zpoždění, ale měla jsem hodně práce, navíc když jsem konečně zasedla k počítači a mohla psát, jakákoli inspirace mě opustila a múza si taky dala pohov. Sečteno a podtrženo, dřela jsem ze sebe každou kloudnou větu nejmíň pět minut.
Snad jsem splnila tvé očekávání, doufám, že ti nebude vadit, že tam Sasuke je. Jak jsem pochopila, tak ho nemáš rád, tak jsem ho nechala trpět *ďábelský smích*.

ZADÁNÍ OD CHRONOARTA:

1) Naruto, ne Shipuuden, normal Naruto xD xD
2)
Hmm, já rád slaďárny, ale ne zas moc, taková ta akurátní slaďárna
3) Ehm, samozřejmě že yaoi
4)
Joooo! Chciiii! Sebeee ^_^ Ehm... vzhled... To v podstatě nechávam na tobě A charakter - jako jáá. Mezi lidma stydlivý, ale v přítomnosti někoho, koho dobře zná už je schopen mluvit o (a dělat)čemkoliv
5)
Jo a taková zvláštní prosba, ať tam není Sasuke

Happy ending

22. září 2012 v 16:05 | Ame
Tak jsem se rozhodla po čtyřech dnech nečinnosti něco přidat. Ve škole jsme toho měli hodně, učitelé začali vyvádět kvůli takovým nedůležitým věcem, jako jsou testy, úkoly nebo zkoušení. Prostě samé nepotřebné a nepodstatné věci.
Vím, že jsem slibovala, že všechny povídky dokončím o víkendu, jenže mi přijela nečekaná návštěva a proto se musím jako správná a hodná dceruška účastnit společného programu. Nuuudaaa.
Nyní se mi naskytlo chvilkové volno, tak proto píšu. Večer a zítra by to mělo být klidnější, jenže to zase budu muset dělat úkoly a učit se na zkoušení. Zamračený Blbá škola!

Zase se strašně omlouvám SooMin a ChronoArtovi, kvůli jim slíbeným povídkám. Už mám část povídky pro ChronoArta napsanou a část v hlavě, takže by to mělo být do konce týdne, společně s posledním dílem MiBiSeS. Snad. Rozpačitý

Tuhle písničku mám vážně ráda:


Já věřím na víly! A jo a jo a jo!

18. září 2012 v 20:50 | Ame
Můj první článek na Téma týdne, což je doménou blog.cz vyhlášené téma na týden (překvapivě!) Je to povídka.

Nemohla jsem do školy chodit, protože jsem byla často nemocná, vlastně ne často, ale neustále. A má nemoc se nezlepšovala, naopak. Jednoho dne jsem se probudila a zjistila, že nemůžu chodit. Nic jsem necítila v dolní části těla a v pravé ruce. Musela jsem jet do nemocnice a tam bylo plno chladných doktorů, kteří mě děsili. Byly zlý a píchaly do mě hadičky a injekce, což mě bolelo, ale když jsem začala protestovat tak mě uspali. A to se mi už vůbec nelíbilo! Bylo to o to těžší, že jsem měla jen maminku. Tatínka jsem nikdy nepoznala, ale dřív mi to nevadilo, protože jsem maminku hluboce milovala. Každé ráno a každý večer za mnou chodila a četla mi pohádky. Mé nejoblíbenější se stali ty o vílách - o těch krásných stvořeních s křídly, která se dokázala tak lehce pohybovat a nosila šaty z okvětních plátků. Nejvíc mě na nich přitahovala ta svoboda a možnost létat. Já jsem byla připoutaná k posteli a nic takového nemohla. Rozhodně ne s ochrnutýma nohama. Protože podle doktorů byly mé nohy už navždy ztracené, ruku dokázaly dát dohromady, přestože mě pohybování s ní velice namáhalo.

Tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok…

Když už jsem byla v nemocnici skoro jeden měsíc, maminčiných návštěv začalo ubývat. Už nechodila každé ráno, někdy nepřišla ani večer. A když výjimečně přišla, už nebyla tak milující, hebká a milá. V jejích očích už se nezračilo tolik starosti jako předtím. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Přece jsem nemohla pochybovat o své mamince! Ale později, kdy přicházela do nemocnice jen jednou týdně, mi došlo, že už ji nezajímám. A tehdy se mi zhroutil svět.

Přestala jsem se snažit na rehabilitacích, protože už jsem neměla důvod. Každý volný čas jsem trávila ve svém vlastním světě, kde jsem měla křídla a šaty z jemných růží. Létala jsem se svými kamarádkami vílami na nejrůznější dobrodružství a pak se vrátila zdravá domů za milující rodinou. Tatínek mě vždycky objal a maminka mi upekla borůvkoví koláč, který jsem tolik milovala. Byl to můj svět, bez doktorů páchnoucích desinfekcí, bez lhostejných rodičů i zákeřných nemocí. Zůstávala jsem ve svém vílým světě čím dál častěji a jen pocítila bodnutí u srdce a zklamání, kdykoliv jsem se vrátila na nemocniční pokoj, do svého ochrnutého těla, které nedokázalo létat.

Tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok…

Myslí už jsem úplně přestávala pobývat v realitě. Ta byla příliš nehostinná, zlá a chladná, zatímco můj svět víl byl plný života a štěstí. Nikdo se tam neměl špatně. Zoufale jsem si přála navždy zůstat tam a nikdy se neprobouzet do svého těla spoutaného na lůžko různými hadičkami. Když se mi nedařilo jít do světa víl, tak jsem si četla stále dokola ty knihy o vílách, které mi tu maminka nechala. Už ani nechodila za mnou. Jen si vyslechla doktora, řekla, ať mě pozdravuje a odešla. Někdy jsem jejich rozhovory slyšela i přes zavřené dveře. Do očí se mi při tom drali horké slané slzy, které nešli zadržet. Chtěla jsem zpátky svůj pokojíček se všemi těmi hračkami a s mým plyšovým medvídkem Růženkou, kterému bych vyprávěla o vílách. Chtěla jsem zpět ty dny, kdy za mnou maminka chodila z práce a ptala se, co jsem dělala. Ty dny, kdy seděla na mé posteli a vyprávěla mi o místech, jež spolu navštívíme až budu zdravá, dny kdy jsme spolu hráli stolní hry a ona mě nechávala vyhrát, dny kdy mi česala vlasy a láskyplně mě políbila na čelo, když jsem šla spát. Ale ani tehdy to nebylo zas tak idylické. Byly i dny, kdy se maminka odpoledne nevrátila a přišla pozdě večer s nějakým mužem. Bláznivě se smála a ani za mnou nepřišla, jen byla s tím, pokaždé jiným, mužem. Ráno ji strašně bolela hlava a byla agresivní. Ten muž pokaždé odešel dřív, než se vzbudila a někdy se stalo, že si vzal maminčinu peněženku. Maminku to vždy strašně rozčílilo a začala házet talíře, hrnky, misky - prostě všechno, co jí přišlo pod ruku, proti zdi.

Ale všechny ty radostné i smutné dny byly pryč. Protože jsem se stala lidským odpadem, nechtěným jedincem, černou ovcí. Nemohla jsem za to, já se přeci o žádnou hloupou nemoc neprosila! Jedině víly v mých myšlenkách mě dokázali osvobodit, jedině ony rozuměli té mučivé bolesti v hrudi.

Tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok…

Za další uplynulý měsíc se toho moc nezměnilo. Pořád jsem v tom samém sterilně bílém nemocničním pokoji, jen dívky okolo se mění. Protože jejich nemoci se na rozdíl od té mé dají vyléčit. Protože ony mají mladé maminky, které je podporují.

A proto věřím na víly, abych si ukrátila čas v téhle díře. Někdy slyším, jak tikají hodiny, někde hluboko uvnitř mě mi říkají, že se můj čas krátí, že v tomhle pekle zemřu.

Až budu umírat, tak budu myslet na víly, a budu si představovat, jak mě místo mé maminky drží za ruku, jak mi šeptají do ucha, že se nic neděje, že jen poletíme na dlouhý výlet za dobrodružstvím a už nikdy se nebudu muset probudit jako dívka s ochrnutýma nohama...

Tik tok...tik...tok...tik---