!BLOG NEAKTIVNÍ! Adminka se přesunula

Já věřím na víly! A jo a jo a jo!

18. září 2012 v 20:50 | Ame
Můj první článek na Téma týdne, což je doménou blog.cz vyhlášené téma na týden (překvapivě!) Je to povídka.

Nemohla jsem do školy chodit, protože jsem byla často nemocná, vlastně ne často, ale neustále. A má nemoc se nezlepšovala, naopak. Jednoho dne jsem se probudila a zjistila, že nemůžu chodit. Nic jsem necítila v dolní části těla a v pravé ruce. Musela jsem jet do nemocnice a tam bylo plno chladných doktorů, kteří mě děsili. Byly zlý a píchaly do mě hadičky a injekce, což mě bolelo, ale když jsem začala protestovat tak mě uspali. A to se mi už vůbec nelíbilo! Bylo to o to těžší, že jsem měla jen maminku. Tatínka jsem nikdy nepoznala, ale dřív mi to nevadilo, protože jsem maminku hluboce milovala. Každé ráno a každý večer za mnou chodila a četla mi pohádky. Mé nejoblíbenější se stali ty o vílách - o těch krásných stvořeních s křídly, která se dokázala tak lehce pohybovat a nosila šaty z okvětních plátků. Nejvíc mě na nich přitahovala ta svoboda a možnost létat. Já jsem byla připoutaná k posteli a nic takového nemohla. Rozhodně ne s ochrnutýma nohama. Protože podle doktorů byly mé nohy už navždy ztracené, ruku dokázaly dát dohromady, přestože mě pohybování s ní velice namáhalo.

Tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok…

Když už jsem byla v nemocnici skoro jeden měsíc, maminčiných návštěv začalo ubývat. Už nechodila každé ráno, někdy nepřišla ani večer. A když výjimečně přišla, už nebyla tak milující, hebká a milá. V jejích očích už se nezračilo tolik starosti jako předtím. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Přece jsem nemohla pochybovat o své mamince! Ale později, kdy přicházela do nemocnice jen jednou týdně, mi došlo, že už ji nezajímám. A tehdy se mi zhroutil svět.

Přestala jsem se snažit na rehabilitacích, protože už jsem neměla důvod. Každý volný čas jsem trávila ve svém vlastním světě, kde jsem měla křídla a šaty z jemných růží. Létala jsem se svými kamarádkami vílami na nejrůznější dobrodružství a pak se vrátila zdravá domů za milující rodinou. Tatínek mě vždycky objal a maminka mi upekla borůvkoví koláč, který jsem tolik milovala. Byl to můj svět, bez doktorů páchnoucích desinfekcí, bez lhostejných rodičů i zákeřných nemocí. Zůstávala jsem ve svém vílým světě čím dál častěji a jen pocítila bodnutí u srdce a zklamání, kdykoliv jsem se vrátila na nemocniční pokoj, do svého ochrnutého těla, které nedokázalo létat.

Tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok…

Myslí už jsem úplně přestávala pobývat v realitě. Ta byla příliš nehostinná, zlá a chladná, zatímco můj svět víl byl plný života a štěstí. Nikdo se tam neměl špatně. Zoufale jsem si přála navždy zůstat tam a nikdy se neprobouzet do svého těla spoutaného na lůžko různými hadičkami. Když se mi nedařilo jít do světa víl, tak jsem si četla stále dokola ty knihy o vílách, které mi tu maminka nechala. Už ani nechodila za mnou. Jen si vyslechla doktora, řekla, ať mě pozdravuje a odešla. Někdy jsem jejich rozhovory slyšela i přes zavřené dveře. Do očí se mi při tom drali horké slané slzy, které nešli zadržet. Chtěla jsem zpátky svůj pokojíček se všemi těmi hračkami a s mým plyšovým medvídkem Růženkou, kterému bych vyprávěla o vílách. Chtěla jsem zpět ty dny, kdy za mnou maminka chodila z práce a ptala se, co jsem dělala. Ty dny, kdy seděla na mé posteli a vyprávěla mi o místech, jež spolu navštívíme až budu zdravá, dny kdy jsme spolu hráli stolní hry a ona mě nechávala vyhrát, dny kdy mi česala vlasy a láskyplně mě políbila na čelo, když jsem šla spát. Ale ani tehdy to nebylo zas tak idylické. Byly i dny, kdy se maminka odpoledne nevrátila a přišla pozdě večer s nějakým mužem. Bláznivě se smála a ani za mnou nepřišla, jen byla s tím, pokaždé jiným, mužem. Ráno ji strašně bolela hlava a byla agresivní. Ten muž pokaždé odešel dřív, než se vzbudila a někdy se stalo, že si vzal maminčinu peněženku. Maminku to vždy strašně rozčílilo a začala házet talíře, hrnky, misky - prostě všechno, co jí přišlo pod ruku, proti zdi.

Ale všechny ty radostné i smutné dny byly pryč. Protože jsem se stala lidským odpadem, nechtěným jedincem, černou ovcí. Nemohla jsem za to, já se přeci o žádnou hloupou nemoc neprosila! Jedině víly v mých myšlenkách mě dokázali osvobodit, jedině ony rozuměli té mučivé bolesti v hrudi.

Tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok, tik tok…

Za další uplynulý měsíc se toho moc nezměnilo. Pořád jsem v tom samém sterilně bílém nemocničním pokoji, jen dívky okolo se mění. Protože jejich nemoci se na rozdíl od té mé dají vyléčit. Protože ony mají mladé maminky, které je podporují.

A proto věřím na víly, abych si ukrátila čas v téhle díře. Někdy slyším, jak tikají hodiny, někde hluboko uvnitř mě mi říkají, že se můj čas krátí, že v tomhle pekle zemřu.

Až budu umírat, tak budu myslet na víly, a budu si představovat, jak mě místo mé maminky drží za ruku, jak mi šeptají do ucha, že se nic neděje, že jen poletíme na dlouhý výlet za dobrodružstvím a už nikdy se nebudu muset probudit jako dívka s ochrnutýma nohama...

Tik tok...tik...tok...tik---
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ChronoArt ChronoArt | E-mail | Web | 18. září 2012 v 21:42 | Reagovat

Hmm... Smutné :( Snad jen malá rada od amatéra - bylo to krátké, člověk neměl šanci se vcítit do hlavní postavy. Kdybys to rozepsala na jednu-dvě-tři stránky bylo by to úžasné.

2 Ame Ame | Web | 18. září 2012 v 21:53 | Reagovat

[1]: Dobře, ještě to prodloužím ;-)

3 Duo Kokoro Duo Kokoro | E-mail | Web | 19. září 2012 v 19:41 | Reagovat

Ach jak smutné a nešťastné. Až nám vrhkly slzy do očí. Ano, je to krátké, přesto... Je to úžasné. Oslovilo nás to. Hodně! Ale přesto, možná že ten konec.. Museli jsme se u něj usmát. Ne, že by byl vtipný, ale přišel nám.. Že má nádech veselosti... Vidíš? Z toho, jak nás to oslovilo neumíme napsat souvislý názor. Je to krásné..

4 Ame Ame | Web | 20. září 2012 v 16:56 | Reagovat

[3]: Děkuju! :D

5 Mr. ? Mr. ? | 5. listopadu 2012 v 15:09 | Reagovat

NEPRODLUŽUJ TO!!!! Už teď je to dost hrozný! :-!

6 Ame Ame | 5. listopadu 2012 v 16:32 | Reagovat

[5]: Hmm, vzhledem k tomu, že tvá IP adresa (jako Admin si ji můžu zjistit) pochází z naší školy a čas se shoduje s dobou kdy jsme měli informatiku, tak mi došlo, že to jsi ty, Dane!!!! Předpokládám, že sis to ani nepřečetl, tak laskavě n*s*r a buť zticha, nebo tě zablokuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama